Kolik si vydělá notář? Průvodce notářským platem v Česku

Výše odměny notáře podle notářského tarifu

Když mluvíme o platu notáře, ve skutečnosti jde o něco trochu jiného, než si možná představujete. Notář nemá možnost si s vámi vyjednat cenu za své služby – vše je přesně stanoveno zákonem. Žádné smlouvání u kávičky, žádné slevy pro stálé zákazníky. Prostě jasně daná pravidla, která platí úplně stejně v Praze i v Kroměříži.

Celý systém funguje na základě notářského tarifu, což je vlastně závazný ceník všech notářských úkonů. Ministerstvo spravedlnosti vydává vyhlášku, která přesně určuje, kolik za co zaplatíte. Díky tomu víte předem, do čeho jdete, a nemusíte se obávat, že vás někdo předraží.

Co hlavně ovlivňuje výši odměny? Hodnota toho, co řešíte. Kupujete byt za pět milionů? Odměna notáře bude jiná než při koupi garáže za půl milionu. Systém je nastavený tak, že čím vyšší hodnota majetku, tím vyšší absolutní částka pro notáře – ale zároveň se procentuální sazba postupně snižuje. Takže to není úplně lineární růst.

Zajímavé je, že ne všechny úkony se počítají podle hodnoty majetku. Některé služby mají prostě pevnou cenu. Potřebujete ověřit podpis? To má svou pevnou sazbu. Chcete sepsat plnou moc? Zase konkrétní částka. Kopie listin, přijímání dokumentů do úschovy – všechno má jasně danou cenu, která se nemění podle toho, jestli jste majitel vilky v Praze nebo garsoniéry v Ústí.

Jenže život není vždycky černobílý. Někdy narazíte na komplikovaný případ – třeba dědictví po pratetě, kde je nemovitost v podílovém vlastnictví šesti dědiců, z toho dva žijí v cizině a jeden je nezvěstný. Taková složitost a časová náročnost se může projevit i v odměně notáře. Není to ale tak, že by si notář mohl účtovat, co chce. Musí navýšení řádně zdůvodnit a doložit. A hlavně – musí vám předem říct, kolik to bude stát. Nikdo nechce nepříjemné překvapení, když přijde na řadu platit.

Počítejte ale s tím, že celková částka není jen o odměně notáře samotného. Přidají se hotové výdaje a náhrady – výpis z katastru, správní poplatky, poštovné, někdy i cestovné. To všechno se sčítá a připočítává k základní odměně.

A víte co? Systém má i své výjimky. Když řešíte třeba deset stejných úkonů najednou, můžete počítat s nižší odměnou – uplatní se princip úspory. Na druhou stranu, když potřebujete notáře v neděli večer kvůli naléhavé záležitosti, připravte se na navýšení. Vždyť i notáři jsou jenom lidé a mají nárok na volný čas.

Pevně stanovené sazby za jednotlivé úkony

Když přijdete k notáři, nemusíte se obávat, že vám naúčtuje cokoli. Notářský plat je totiž pevně daný zákonem a platí pro všechny notáře stejně. Na rozdíl třeba od advokátů, kteří si mohou sazby stanovit podle vlastního uvážení, notáři musí dodržovat přesně stanovený ceník – notářský tarif.

Jak to v praxi funguje? Představte si, že potřebujete sepsat kupní smlouvu na byt. Nezáleží na tom, jestli zajdete k notáři v centru Prahy nebo v menším městě – cena bude stejná. Ministerstvo spravedlnosti pravidelně vydává vyhlášky, kde je černé na bílém napsáno, kolik stojí každý úkon. Ověření podpisu, sepsání smlouvy, vystavení výpisu – každá služba má svou konkrétní cenu.

Proč to vlastně tak je? Notáři nejsou běžní podnikatelé. Vykonávají státem svěřenou pravomoc, jsou to veřejní funkcionáři. A právě proto musí být jejich odměňování průhledné a férové. Pevné sazby chrání občany před tím, aby si někdo neřekl o víc, jen proto, že ví, že na to máte.

Samozřejmě, není to úplně černobílé. Výše odměny se může lišit podle toho, o jak složitý úkon jde. Když třeba převádíte nemovitost, záleží na její hodnotě. Čím vyšší cena bytu nebo domu, tím vyšší je i odměna notáře – ale pozor, ne přímo úměrně. S rostoucí hodnotou se procentuální podíl postupně snižuje, což dává smysl.

Běžné administrativní věci jako vyhotovení opisů nebo uschovávání dokumentů stojí samozřejmě méně než složitější právní úkony, kde musí notář důkladně prostudovat dokumenty a připravit vše do puntíku. A co je důležité – než něco podepíšete, notář vám musí říct, kolik to bude stát. Žádná nepříjemná překvapení u pokladny.

Možná vás napadne: A co když mi notář nabídne slevu? Zapomeňte na to. Notář prostě nemůže svévolně měnit ceny – ani nahoru, ani dolů. Kdyby to udělal, hrozilo by mu disciplinární řízení. Tahle přísnost má svůj důvod: zajišťuje, že všichni mají ke službám notářů stejný přístup a že mezi kancelářemi neprobíhá nezdravá konkurence postavená na dumpingu cen.

Odměna závisí na hodnotě právního úkonu

Kolik si vlastně notář účtuje za svou práci? Výše odměny se odvíjí od hodnoty konkrétního právního úkonu – tohle je základ, na kterém stojí celý systém odměňování notářů. Není to žádná svévole, ale jasně daná pravidla zakotvená v zákoně. Logika je prostá: čím složitější a hodnotnější úkon řešíte, tím víc práce to notáři dá a tím vyšší odměnu si může účtovat.

Notář nemůže prostě napsat jakoukoliv částku, která ho napadne. Zákon o notářích a notářský tarif přesně určují, jak se má odměna vypočítat. Díky tomu víte předem, kolik vás to přibližně bude stát – žádná nemilá překvapení na konci.

Jak se to počítá? Rozhodující je především hodnota majetku nebo práv, o které v daném úkonu jde. Představte si, že kupujete byt za pět milionů korun. Notář si spočítá svou odměnu právě z této kupní ceny. Prodáváte dům za deset milionů? Odměna bude vyšší. Stejný princip platí, ať už jde o darovací smlouvu, zřízení zástavního práva nebo třeba věcné břemeno.

Dává to smysl? Rozhodně ano. Když notář sepisuje listinu týkající se nemovitosti za desítky milionů, nese mnohem větší zodpovědnost než u běžné plné moci. Musí být mnohem pečlivější, důkladněji vše kontrolovat, ověřovat totožnost všech zúčastněných, ujistit se, že nikdo nejedná pod nátlakem a že listina přesně odpovídá tomu, co si strany domluvily. Jakákoliv chyba může mít fatální následky – a čím vyšší částky, tím horší potíže.

Notářský tarif pracuje s odstupňovanými sazbami. Zní to složitě, ale princip je jednoduchý: s rostoucí hodnotou úkonu procento odměny klesá. Kdyby to bylo přímo úměrné, při prodeji nemovitosti za sto milionů by notář inkasoval astronomickou částku. Takhle je to spravedlivější – ano, odměna roste, ale ne přehnaně.

K základní odměně se ještě přičítají další výdaje spojené s konkrétním úkonem. Počítejte s tím, že zaplatíte třeba ověření podpisů, kopie dokumentů, správní poplatky nebo výpisy z katastru nemovitostí. To všechno se účtuje zvlášť a připočítává se k hlavní částce.

U některých úkonů se hodnota nedá dobře určit – nebo prostě není to hlavní měřítko. Tam platí paušální sazby. Typicky jde o závěť, plnou moc nebo různá prohlášení. I tady ale platí, že cena odpovídá náročnosti práce.

Důležité je vědět, že notář nesmí požadovat víc, než stanoví tarif. Může ale poskytnout slevu, pokud k tomu má důvod – třeba když s ním spolupracujete opakovaně nebo v sociálně citlivých situacích. Určitá flexibilita tu prostě je.

Minimální a maximální výše notářské odměny

Když navštívíte notáře, za jeho služby samozřejmě zaplatíte. Ale víte, že výše odměny není žádná loterie? V Česku máme přesně daná pravidla, která říkají, kolik může notář požadovat. Notář má právo na odměnu za svou práci, ale nemůže si účtovat, co se mu zlíbne – všechno řídí notářský tarif, který chrání jak samotné notáře, tak jejich klienty.

Proč vlastně existují nějaké minimální a maximální hranice? Představte si, že by každý notář stanovoval ceny podle své vlastní úvahy. Vznikla by divoká konkurence, nebo naopak někteří by mohli zneužít své postavení. Minimální a maximální výše notářské odměny proto tvoří jakousi bezpečnou zónu – dost na to, aby notář mohl kvalitně pracovat, ale ne tolik, aby to klientům připadalo jako přepadení.

Co vlastně zahrnuje ta minimální hranice? Zkrátka všechno, co notář musí udělat. Prostudovat si váš případ, projít právní předpisy, připravit dokumenty, sejít se s vámi, vysvětlit vám, co podepisujete. Tahle spodní hranice zajišťuje, že notář nedělá svou odpovědnou práci pod cenou. Vždyť jde o důležité právní úkony – prodej bytu, závěť, plná moc. To není něco, co by se dalo odbýt.

A maximum? To je ochrana pro vás. Strop, přes který se notář nemůže dostat, i kdyby chtěl. Zvlášť u velkých transakcí, třeba při prodeji domu za několik milionů, by bez tohoto limitu mohly vyskočit závratné částky.

Takže kolik vlastně zaplatíte? Záleží na tom, co potřebujete zařídit. Ověřit podpis je jednodušší než sepsat kupní smlouvu na nemovitost. Čím složitější úkon, čím víc času notář stráví přípravou, tím víc se odměna posouvá směrem k horní hranici. U některých věcí platíte pevnou částku – třeba za ověření podpisu nebo vidimaci. U jiných záležitostí, hlavně těch s velkou finanční hodnotou, se odměna počítá procentuálně.

Notářský tarif přesně říká, jak se má v každém případě počítat. Není to nic tajného ani komplikovaného. Tarif se občas aktualizuje, aby odpovídal realitě – vždyť život jde dál a ceny všeho se mění.

A ještě jedna věc – kromě samotné odměny za práci zaplatíte i takzvané hotové výdaje. Co to je? Třeba výpis z katastru nemovitostí, správní poplatky, poštovné za doporučené dopisy. To jsou reálné náklady, které notář musel vynaložit kvůli vašemu úkonu. Tyto výdaje se nepočítají do té základní odměny, ale objeví se na faktuře jako samostatná položka.

Náhrada hotových výdajů a cestovného notáře

Když si necháte vyřídit nějakou záležitost u notáře, nezaplatíte mu jen za samotnou práci. Notář má totiž nárok i na úhradu všech výdajů, které kvůli vaší věci musel vynaložit, a samozřejmě také na cestovné, pokud někam kvůli vám musel cestovat. Není to žádná výjimka ani přirážka – jde prostě o to, aby notář nemusel platit z vlastní kapsy náklady, které vznikly při vyřizování vaší záležitosti.

Co si konkrétně představit pod pojmem hotové výdaje? Může jít třeba o poplatek za výpis z katastru nemovitostí, když potřebujete sepsat kupní smlouvu na dům. Nebo o poplatek za výpis z obchodního rejstříku, různé správní poplatky, náklady na poštovné, telefonní hovory spojené s vaším případem, kopírování dokumentů nebo třeba ověřování podpisů u jiných úřadů. Hotové výdaje jsou v podstatě všechny ty konkrétní náklady, které notář zaplatil jménem vás a které byly nutné k tomu, aby vaše věc šla vyřídit, jak má.

A co cestovné? Představte si situaci, kdy vážně onemocníte a nemůžete se dostavit do notářské kanceláře. Potřebujete ale nutně sepsat závěť nebo zmocnění. Notář za vámi přijede domů nebo do nemocnice – a právě za tuto cestu mu samozřejmě náleží náhrada. Stejně tak když musí vyjet kvůli jiným úkonům mimo svou kancelář.

Výše cestovného se počítá podle jasně daných pravidel, která stanovuje notářský tarif. Když notář jede vlastním autem, dostane náhradu za každý ujetý kilometr – ta zahrnuje nejen benzín, ale i opotřebení vozidla. Cestuje-li vlakem nebo autobusem, proplatí se mu skutečné jízdné.

Je dobré si uvědomit, že výdaje a cestovné jsou něco jiného než samotná odměna za práci. Odměna je za čas a odbornost, kterou notář věnoval vyřízení vaší záležitosti. Náhrada výdajů a cestovného je zase kompenzace za konkrétní peníze, které notář musel vydat. Obě tyto částky se sčítají a dohromady tvoří celkovou sumu, kterou notáři zaplatíte.

Notář musí o všech výdajích pečlivě vést záznamy a být schopný je doložit. Máte plné právo si vyžádat doklady o tom, co a kolik vás stálo. Notář vám je musí ukázat. Tahle otevřenost je zkrátka základ – díky ní víte, za co přesně platíte, a můžete notáři důvěřovat.

Osvobození od poplatků pro některé osoby

Odměna notáře za jeho práci není nějaká náhodná částka – zákon a notářský tarif přesně stanoví, kolik si může účtovat. Za sepsání smlouvy, ověření podpisu, vedení evidencí a další úkony má notář nárok na jasně danou odměnu. Systém odměňování je přísně regulovaný a odvíjí se od toho, jak složitý a náročný daný úkon je.

Možná vás to překvapí, ale ne každý musí notáři platit. Existují totiž situace, kdy jsou některé osoby od notářských poplatků osvobozené. Jde o důležitý sociální prvek, díky kterému se k notářským službám dostanou i lidé, kteří to nemají v životě zrovna jednoduché – ať už finančně, nebo kvůli jiným okolnostem. Osvobození ale není automatické a platí jen pro určité skupiny lidí za konkrétních podmínek.

Kdo tedy nemusí platit? Především ti, kterým soud přiznal osvobození od soudních poplatků. Když soud rozhodne, že kvůli vašim majetkovým poměrům nemusíte platit soudní poplatky, často se to vztahuje i na notářské úkony spojené s daným řízením. Dává to přeci smysl – kdyby člověk v těžké finanční situaci nemohl využít notářské služby kvůli penězům, jak by měl hájit svá práva?

Další skupinou jsou příjemci sociálních dávek a lidé v hmotné nouzi. Pokud pobíráte dávky pomoci v hmotné nouzi, příspěvek na živobytí nebo podobnou podporu, notářské poplatky by pro vás mohly představovat neúnosnou zátěž. Proto zákon umožňuje osvobození – aby vám finanční problémy nezabránily získat přístup k právním službám, které potřebujete.

Osvobození se týká také veteránů, válečných invalidů a dalších osob se zvláštními zásluhy o stát. Je to forma uznání jejich přínosu společnosti. Rozsah tohoto osvobození se liší – někdy zahrnuje všechny notářské úkony, jindy jen jejich část.

A teď k podstatné věci: osvobození od poplatků neznamená, že by vám notář mohl odmítnout služby. Je povinen úkon provést i lidem, kteří jsou od poplatků osvobození. V některých případech se náklady hradí z veřejných prostředků nebo z rozpočtu notářské komory. Díky tomu má notář stále důvod poskytovat kvalitní služby všem bez rozdílu.

Jak osvobození získat? Musíte předložit příslušné doklady – třeba rozhodnutí soudu o osvobození od soudních poplatků, potvrzení o pobírání sociálních dávek nebo jiné relevantní dokumenty. Notář má právo tyto doklady zkontrolovat a rozhodnout, jestli se na váš případ osvobození vztahuje.

Spravedlivá odměna notáře není jen otázkou jeho obživy, ale především zárukou nezávislosti a důstojnosti výkonu této důležité právní profese, která chrání práva občanů a zajišťuje právní jistotu v každodenním životě společnosti.

Metoděj Havránek

Srovnání platů notářů v České republice

Když mluvíme o platu notáře, ve skutečnosti hovoříme o odměně za notářskou činnost, která je přesně definována zákonem a notářským tarifem. Je důležité si uvědomit, že notáři u nás nejsou běžní státní zaměstnanci s pevným platem. Fungují jako samostatně výdělečně činné osoby, které sice vykonávají svou práci ve veřejném zájmu, ale jejich příjmy závisí na tom, kolik úkonů provedou a jakého jsou typu.

Pokud se pokusíte porovnat, kolik si notáři vydělávají, rychle zjistíte, že to není vůbec jednoduchá věc. Rozdíly v příjmech jednotlivých notářů mohou být opravdu značné a záleží na celé řadě okolností. Kde má notář kancelář? V Praze na Vinohradech, nebo v malém městečku na Vysočině? To dělá obrovský rozdíl. Notáři ve velkých městech mají prostě víc klientů, větší frekvenci úkonů a tím pádem i vyšší tržby než jejich kolegové působící v menších obcích.

Odměny za notářské služby nejsou stanovené náhodně – řídí se notářským tarifem. Ten obsahuje buď pevně dané částky, nebo procentuální sazby, které se odvíjejí od hodnoty konkrétního úkonu. Představte si třeba koupi bytu za pět milionů korun. Notář si za sepsání kupní smlouvy spočítá odměnu procentuálně z této ceny, přičemž čím vyšší je hodnota transakce, tím nižší je použité procento. Notáři, kteří zpracovávají dražší nemovitosti nebo větší obchody, tak mají logicky potenciál vydělat si víc.

Jenže pozor – vysoké tržby ještě neznamená automaticky vysoký čistý příjem. To je velký rozdíl, který mnozí nevidí. Notář musí z toho, co vydělá, zaplatit nájem za kancelář, mzdy svým zaměstnancům, pojištění, počítače, software, kancelářské potřeby a spoustu dalších věcí. Zkrátka všechno, co k provozu kanceláře patří. Čistý příjem, který si notář nakonec odnese domů, je proto výrazně nižší než celkové příjmy kanceláře.

Co ukazují čísla? Průměrný roční příjem notáře se pohybuje od statisíců až po miliony korun, ale rozpětí mezi jednotlivými notáři je opravdu velké. Notář s kanceláří v atraktivní pražské lokalitě může vydělat několikanásobně víc než jeho kolega z menšího města. Roli hraje i to, jak dlouho už notář působí a jakou si vybudoval pověst. Zkušený notář s dobrou reputací přitahuje víc klientů, dostává víc zakázek a logicky si tak i víc vydělá.

Daňové povinnosti notářů z vykonané činnosti

Odměna notáře za jeho práci je přesně stanovená notářským tarifem, který určuje zákon. Možná si myslíte, že být notářem znamená jen podepisovat listiny a razítkovat dokumenty, ale realita je daleko složitější. S příjmy z notářské činnosti totiž přichází celá řada daňových povinností, které musí každý notář pečlivě plnit.

Co všechno musí notář odvádět ze svých příjmů? Především jde o daň z příjmů fyzických osob. Notář je ze zákona považován za osobu samostatně výdělečně činnou – podobně jako třeba lékař s vlastní ordinací nebo architekt. To znamená, že musí vést podrobnou evidenci všech příjmů a výdajů. Hlavní část jeho příjmů tvoří odměny za jednotlivé notářské úkony, které jsou jasně dané tarifem, ale patří sem i další peníze spojené s výkonem této profese.

Každý rok musí notář podat daňové přiznání, ve kterém uvede veškeré příjmy za uplynulý rok. Není to ale jen o příjmech – může si samozřejmě odečíst výdaje, které vynaložil na svou činnost. A těch není málo: provoz kanceláře, platy zaměstnanců, náklady na školení a vzdělávání, pojištění, nájem prostor a spoustu dalších věcí potřebných k tomu, aby kancelář fungovala, jak má.

Jenže na tom daňové povinnosti nekončí. Notář musí platit také pojistné na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění. Během roku odvádí zálohy a po skončení roku se všechno vyúčtuje. Výše pojistného závisí na tom, kolik skutečně vydělal po odečtení výdajů – existují ale minimální i maximální hranice, které zákon stanovuje.

Odměna notáře tedy není jen prostý příjem, ale částka zatížená řadou povinných odvodů. A když má notář ve své kanceláři zaměstnance? Pak se stává i plátcem daně za ně – musí za ně odvádět zálohy na daň i pojistné. Zkrátka má podobné povinnosti jako každý jiný zaměstnavatel.

Vedení řádné evidence je pro notáře naprostou nutností. Podle výše příjmů a dalších podmínek musí vést buď účetnictví, nebo alespoň daňovou evidenci. Není to jen formalita – správná evidence je základ pro stanovení daní a při kontrole od finančního úřadu musí mít notář všechny doklady pohromadě a uložené po stanovenou dobu.

Co se týče DPH, situace je trochu specifická. Notářské úkony jsou od této daně osvobozené, ale pozor – některé další činnosti, které notář může vykonávat, už osvobozené nejsou. Proto je potřeba přesně rozlišovat mezi jednotlivými typy práce a správně postupovat podle daňových předpisů.

A ještě jedna věc, kterou notář nesmí podceňovat: daňové zákony se pořád mění. Co platilo loni, nemusí platit letos. Jako právník by měl notář sledovat aktuální změny v legislativě a včas je promítnout do své praxe. Vždyť právě znalost právních předpisů je jeho denním chlebem.

Rozdíl mezi odměnou a platem zaměstnance

Odměna notáře za jeho práci je něco úplně jiného než běžný měsíční plat. Možná vás to překvapí, ale notář vlastně není zaměstnanec státu ani nikoho jiného. Vykonává veřejnou moc, ano, ale funguje to trochu jinak, než by člověk čekal.

Zkuste si představit běžného zaměstnance v kanceláři. Každý měsíc mu přijde na účet stejná částka, ať už měl práce hodně nebo málo. Má podepsanou smlouvu, ví přesně, co dostane, a o zbytek se stará zaměstnavatel. U notáře to tak nefunguje. Notář dostává odměnu pouze za konkrétní úkony, které skutečně provede – ověří podpis, sepíše kupní smlouvu, založí společnost. Žádné úkony, žádné peníze.

Tento rozdíl má dalekosáhlé důsledky. Zatímco zaměstnanec má jistotu pravidelného příjmu a nemusí se starat o provoz firmy, notář nese veškeré riziko podnikání. Měl špatný měsíc s malým počtem klientů? Příjem klesne. Zároveň ale musí pořád platit nájem kanceláře, platy svých asistentů, pojištění, energie. To všechno jde z jeho vlastní kapsy.

Představte si to jako rozdíl mezi tím, kdy chodíte do práce a máte zajištěný pevný plat, nebo když máte vlastní řemeslnickou dílnu. V dílně vyděláte jen tehdy, když přijdou zákazníci. A ještě k tomu musíte platit za prostory, nástroje a pomoc učně.

Další věc, která je hodně odlišná – výši odměny notář nemůže určovat sám. Existuje přesný notářský tarif, který říká, kolik si může za každý úkon účtovat. Není to tedy jako v byznysu, kde si cenu určíte podle trhu. Notář musí dodržet tarif, ať se mu to líbí nebo ne. To zajišťuje, že všichni platí stejně a nikdo nemůže spekulovat s cenami.

Zaměstnanec má šéfa, který mu říká, co má dělat, a ten také odpovídá za to, jak práce dopadne. Notář je na to úplně sám. Nikomu se nezpovídá, nikdo mu neřídí práci – kromě zákona samozřejmě. Má svobodu, ale s ní přichází i plná odpovědnost. Když něco pokazí, není tu nikdo, na koho by to mohl hodit.

Co se týče pojištění a dalších věcí? Zaměstnanec má dovolenou, když onemocní, dostává nemocenskou, zaměstnavatel za něj platí část pojištění. Notář si to všechno musí zajistit sám, jako každý podnikatel. Žádná placená dovolená, žádný automatický nárok na nemocenskou v klasickém slova smyslu.

Takže když slyšíte o příjmech notářů, mějte na paměti, že z těch peněz musí pokrýt úplně všechno. Není to čistý příjem jako u zaměstnance, ale spíš obrat firmy, ze kterého teprve musí zaplatit všechny náklady. Až pak zbyde něco na skutečný výdělek.

Kontrola výše odměny Notářskou komorou

Kontrola odměn ze strany Notářské komory funguje jako důležitá pojistka, která dohlíží na to, aby notáři účtovali své služby podle pravidel a nepřekračovali zákonné tarify. Když mluvíme o odměně notáře, máme na mysli jeho právo na zaplacení za vykonanou práci – ovšem tato odměna má jasně dané mantinely a notář ji nemůže libovolně navyšovat.

Notářská komora České republiky jako samosprávná organizace systematicky kontroluje, jak notáři dodržují tarifu a zda správně účtují své služby. Zákon jí dává právo dohlížet na to, jak notáři vykonávají své povolání, včetně toho, jak si účtují odměny. Celý systém je nastaven tak, aby chránil klienty a zároveň zajistil, že notářské služby mají po celé republice srovnatelné ceny.

Komora pravidelně provádí kontroly přímo v notářských kanceláříích, při kterých prověřuje, jestli notáři účtují podle pravidel. Inspektoři se dívají na to, zda se notář drží platného tarifu, který přesně stanoví, kolik může za jednotlivé úkony požadovat. Ano, notář má právo na odměnu za svou práci – to je přirozené. Ale nemůže si přitom dělat, co chce, a tarif musí respektovat.

Když inspektoři objeví při kontrole nesrovnalosti nebo zjistí, že notář porušil pravidla účtování, může komora uložit disciplinární opatření. Podle toho, jak závažné pochybení je, může jít od pouhého upozornění přes pokutu až po pozastavení činnosti. Jedná se tedy o skutečný nástroj, který má reálnou sílu věci řešit.

Komora ale notářům nejen kontroluje a trestá. Poskytuje jim také metodickou podporu – vydává výklady a návody, jak správně postupovat při účtování podle tarifu. To pomáhá předcházet chybám a nedorozuměním. Notáři mohou konzultovat složitější případy, kdy si nejsou jistí, jaká výše odměny je v dané situaci správná.

Důležitou součástí celého systému je také možnost stížností od klientů. Máte pocit, že vám notář naúčtoval příliš vysokou částku? Můžete se obrátit na Notářskou komoru, která vaši stížnost prošetří. Pokud zjistí, že máte pravdu, může notáři nařídit, aby vám peníze vrátil. Díky tomu máte jako klient reálnou možnost bránit se proti nesprávnému účtování.