Výpovědní doba: Co potřebujete vědět, než se rozloučíte s prací

Co je to výpovědní doba?

Výpovědní doba je doba, kterou musí zaměstnanec nebo zaměstnavatel dodržet od okamžiku, kdy byla výpověď doručena druhé straně, do chvíle, kdy pracovní poměr skutečně končí. Slouží k tomu, aby obě strany měly dostatek času se na ukončení pracovního poměru připravit. Zaměstnanec si může hledat nové zaměstnání a zaměstnavatel zase nového pracovníka. Délka výpovědní doby se řídí zákoníkem práce a v některých případech i kolektivní smlouvou. Základní výpovědní doba je dvouměsíční a začíná běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi. V případě dohody může být výpovědní doba zkrácena, nikdy ale nemůže být kratší než zákonem stanovená minimální délka. Výpovědní doba je důležitým aspektem pracovního práva a je důležité se s ní seznámit, ať už jste zaměstnancem nebo zaměstnavatelem.

Proč existuje výpovědní doba?

Výpovědní doba není žádná legrace, že? Představte si to jako takové "rozchodové období" ve vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Je to doba, kterou musí zaměstnanec nebo zaměstnavatel dodržet, než oficiálně skončí pracovní poměr. Proč to ale vlastně existuje? Hlavním důvodem je snaha o férový a hladký průběh ukončení pracovního poměru. Zaměstnavatel má čas najít si za odcházejícího zaměstnance náhradu, zaučit ji a předat agendu. Zaměstnanec zase získává prostor pro hledání nové práce, aniž by se musel bát o okamžitou ztrátu příjmu. Zákoník práce stanoví minimální délku výpovědní doby, která je v základu dva měsíce. Tato lhůta běží od prvního dne kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi. Důležité je zmínit, že se strany můžou dohodnout i na delší výpovědní době, než je ta zákonná. Naopak kratší doba je možná jen ze zákona, například v případě dohody obou stran nebo při porušení pracovních povinností.

Výpovědní doba v ČR

Případ	Délka výpovědní doby
Výpověď ze strany zaměstnance	2 měsíce
Výpověď ze strany zaměstnavatele (běžný případ)	2 měsíce
Výpověď ze strany zaměstnavatele (okamžitá výpověď)	Ihned (pouze ve specifických případech)

Výpovědní doba ze strany zaměstnance

Výpovědní doba je časový úsek, který musí uběhnout od doručení výpovědi do skončení pracovního poměru. Výpovědní doba ze strany zaměstnance činí 2 měsíce a začíná běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi zaměstnavateli. Zaměstnanec tedy nemusí čekat na souhlas zaměstnavatele s výpovědí, stačí, aby ji řádně doručil. Důležité je zmínit, že výpovědní doba se může lišit v závislosti na délce trvání pracovního poměru u daného zaměstnavatele. Zákoník práce stanoví delší výpovědní dobu pro případy, kdy pracovní poměr trval déle. V některých případech může být sjednána i delší výpovědní doba, než je zákonný minimální limit. To je ale možné pouze na základě dohody obou stran, tedy zaměstnance a zaměstnavatele, a musí být uvedeno v pracovní smlouvě nebo v jiné písemné dohodě. Zaměstnanec by si měl dát pozor na to, aby výpověď byla doručena správně a včas, jinak by se mohlo stát, že výpovědní doba nezačne běžet a pracovní poměr neskončí v očekávaný termín.

Výpovědní doba je jako most mezi tím, co bylo, a tím, co bude. Někdy je krátký a snadno se přejde, jindy dlouhý a úzký, plný nejistoty.

Zdeněk Dvořák

Výpovědní doba ze strany zaměstnavatele

Výpovědní doba ze strany zaměstnavatele se řídí zákoníkem práce a je zpravidla delší než u výpovědi ze strany zaměstnance. Zaměstnavatel musí dodržovat nejen zákonnou, ale i případnou delší výpovědní dobu sjednanou v pracovní smlouvě. Výpovědní doba začíná běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi a končí uplynutím posledního dne příslušného kalendářního měsíce. Délka výpovědní doby se liší v závislosti na délce trvání pracovního poměru. Pokud pracovní poměr trval kratší dobu než jeden rok, činí výpovědní doba jeden měsíc. U pracovního poměru trvajícího déle než jeden rok, ale kratší dobu než dva roky, je výpovědní doba dvouměsíční. Pokud pracovní poměr trval déle než dva roky, prodlužuje se výpovědní doba na tři měsíce. V případě, že dává zaměstnavatel výpověď z důvodu organizačních změn nebo rušení zaměstnavatele, může se s vámi dohodnout na odstupném.

Délka výpovědní doby

Délka výpovědní doby se řídí zákoníkem práce a je klíčovým aspektem ukončení pracovního poměru. Zákoník práce stanoví minimální délku výpovědní doby, kterou musí dodržet jak zaměstnanec, tak i zaměstnavatel. Tato doba činí zpravidla 2 měsíce a začíná běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi. Existují však i výjimky, kdy může být výpovědní doba delší. Například u vedoucích pracovníků může být sjednána delší výpovědní doba, a to až 6 měsíců. Důležité je zmínit, že výpovědní doba musí být dodržena v plném rozsahu, a to i v případě, že se zaměstnanec se zaměstnavatelem dohodnou na dřívějším ukončení pracovního poměru. V takovém případě je nutné uzavřít dohodu o ukončení pracovního poměru, která musí být v písemné formě a podepsána oběma stranami.

Vliv délky pracovního poměru

Délka trvání pracovního poměru hraje klíčovou roli při stanovení výpovědní doby, tedy doby, kterou musí zaměstnanec nebo zaměstnavatel dodržet při ukončení pracovního poměru výpovědí. Čím déle pracovní poměr trvá, tím delší je zpravidla i výpovědní doba. Zákoník práce rozlišuje základní výpovědní dobu, která činí dva měsíce, a dále stanoví delší výpovědní doby v závislosti na délce trvání pracovního poměru. Pokud pracovní poměr u téhož zaměstnavatele trval déle než jeden rok, prodlužuje se výpovědní doba o jeden měsíc. Jestliže pracovní poměr trval déle než pět let, prodlužuje se výpovědní doba o další dva měsíce. Výpovědní doba začíná běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi a končí uplynutím posledního dne příslušného kalendářního měsíce. Zákoník práce však umožňuje smluvním stranám dohodnout se na delší výpovědní době, než stanoví zákon. Naopak zkrácení zákonné výpovědní doby je možné jen ze zákona stanovených důvodů.

Výpovědní doba v pracovní smlouvě

Výpovědní doba je nedílnou součástí každé pracovní smlouvy a upravuje ji Zákoník práce. Jedná se o lhůtu, kterou musí zaměstnanec nebo zaměstnavatel dodržet od okamžiku, kdy je výpověď doručena druhé straně, do skončení pracovního poměru. Výpovědní doba začíná běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi a končí uplynutím posledního dne příslušného kalendářního měsíce. Zákoník práce stanoví minimální délku výpovědní doby, která činí dva měsíce. Smluvně se však lze dohodnout i na delší výpovědní době, a to jak ve prospěch zaměstnance, tak i zaměstnavatele. V případě, že se strany nedohodly na délce výpovědní doby v pracovní smlouvě, platí zákonná dvouměsíční lhůta. Výpovědní doba plní důležitou funkci jak pro zaměstnance, tak pro zaměstnavatele. Zaměstnanci poskytuje čas na nalezení nového zaměstnání, zatímco zaměstnavateli dává prostor pro nalezení a zapracování nového pracovníka.

Zkrácení výpovědní doby

Zkrácení výpovědní doby je možné v některých případech, a to jak ze strany zaměstnance, tak i zaměstnavatele. Zákoník práce stanoví obecnou dvoutýdenní výpovědní dobu, která běží od prvního dne následujícího kalendářního měsíce po doručení výpovědi. Nicméně, existují výjimky. Zaměstnanec může dát výpověď s kratší, dvoutýdenní výpovědní dobou, pokud je to ujednáno v pracovní smlouvě nebo pokud je to v souladu s jiným zákonem. Zaměstnavatel může dát výpověď s kratší výpovědní dobou pouze ve výjimečných případech stanovených zákonem, například v případě organizačních změn nebo zrušení zaměstnavatele. Zkrácení výpovědní doby pod zákonem stanovenou délku je možné pouze na základě dohody mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Taková dohoda musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná. Vždy je důležité znát svá práva a povinnosti a v případě nejasností se obrátit na odborníka na pracovní právo.

Prodloužení výpovědní doby

Prodloužení základní výpovědní doby může nastat z několika důvodů. Obecně platí, že výpovědní doba začíná běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi a končí uplynutím posledního dne příslušného kalendářního měsíce. Základní výpovědní doba činí ze zákona dva měsíce. Tato doba je stejná pro zaměstnance i zaměstnavatele. Výpovědní doba se prodlužuje v případě, že pracovní poměr trval u téhož zaměstnavatele déle než jeden rok, a to o jeden měsíc. Pokud pracovní poměr trval u téhož zaměstnavatele déle než pět let, prodlužuje se výpovědní doba o další dva měsíce, u pracovního poměru trvajícího déle než deset let o další tři měsíce a u pracovního poměru trvajícího déle než patnáct let o další tři měsíce. V případě skončení pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem se výpovědní doba prodlužuje i v případě, že je zaměstnanec osobou se zdravotním postižením, a to o jeden měsíc, jde-li o zdravotní postižení zvlášť těžké, o dva měsíce.

Okamžité zrušení pracovního poměru

Okamžité zrušení pracovního poměru, na rozdíl od běžné výpovědi, ukončuje pracovní poměr bez zbytečného odkladu. To s sebou přináší specifické podmínky a důsledky pro obě strany. Zatímco u výpovědi běží dvouměsíční výpovědní doba, okamžité zrušení pracovního poměru tuto lhůtu eliminuje. Je však nutné zdůraznit, že okamžité zrušení pracovního poměru je možné pouze za přesně stanovených podmínek. Zákoník práce definuje tyto situace velmi striktně a obě strany, ať už zaměstnanec nebo zaměstnavatel, musí mít pro tento krok závažné důvody. Mezi nejčastější důvody patří hrubé porušení pracovní kázně, neplnění pracovních povinností, nebo trestný čin spáchaný v souvislosti s výkonem práce. V případě, že dojde k okamžitému zrušení pracovního poměru neoprávněně, může se poškozená strana domáhat nápravy u soudu.

Nemoc během výpovědní doby

Někdy se stane, že během výpovědní doby onemocníte. Jak to v takovém případě funguje? Výpovědní doba běží i nadále, a to i v případě, že jste v pracovní neschopnosti. Délka výpovědní doby se nemocí neprodlužuje. Zaměstnanec je i nadále povinen dodržovat podmínky dané zákoníkem práce a pracovní smlouvou. To znamená, že pokud mu to zdravotní stav dovolí, měl by i nadále docházet do práce. Pokud mu to zdravotní stav nedovolí, měl by se zdržovat na adrese uvedené zaměstnavateli a dodržovat stanovené podmínky pro kontrolu dodržování režimu dočasně práce neschopného pojištěnce. Zaměstnavatel nemůže dát zaměstnanci výpověď v době, kdy je zaměstnanec uznán dočasně práce neschopným, s výjimkou některých případů stanovených zákoníkem práce.

Dovolená během výpovědní doby

Výpovědní doba, tedy doba, kterou musí zaměstnanec i zaměstnavatel dodržet od podání výpovědi do skončení pracovního poměru, je důležitým aspektem při plánování dovolené. Během výpovědní doby má zaměstnanec stále nárok na dovolenou. Délka výpovědní doby je dána zákoníkem práce nebo dohodou v pracovní smlouvě a obvykle činí dva měsíce. Zaměstnanec má nárok na poměrnou část dovolené za odpracované měsíce v daném roce.

Pokud zaměstnanec nestihne vyčerpat všechnu dovolenou do konce výpovědní doby, má nárok na proplacení nevyčerpané dovolené. Zaměstnavatel může zaměstnanci nařídit čerpání dovolené i během výpovědní doby. Musí tak ale učinit alespoň 14 dní předem, pokud se nedohodnou jinak. Plánování dovolené během výpovědní doby vyžaduje dobrou komunikaci mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, aby se předešlo případným nedorozuměním.

Ukončení pracovního poměru dohodou

Ukončení pracovního poměru dohodou představuje oboustranně výhodný a rychlý způsob, jak ukončit pracovní poměr. Zaměstnanec a zaměstnavatel se v tomto případě písemně dohodnou na dni, kdy pracovní poměr skončí. Na rozdíl od výpovědi, u dohody o ukončení pracovního poměru nemusí být uveden žádný důvod a není zde ani zákonem stanovená výpovědní doba. Zaměstnanec ani zaměstnavatel tak nemusí dodržovat dvouměsíční lhůtu, která je běžná u výpovědi z důvodu nadbytečnosti, organizačních změn apod. I přesto, že dohoda o ukončení pracovního poměru nabízí velkou flexibilitu, je důležité si uvědomit, že musí být uzavřena písemně a podepsána oběma stranami. V opačném případě by byla neplatná.

Co dělat po uplynutí výpovědní doby?

Po uplynutí výpovědní doby končí pracovní poměr. Zaměstnanec by měl od zaměstnavatele obdržet zápočtový list a mzdu za poslední odpracovanou dobu, včetně náhrady za nevyčerpanou dovolenou. Zaměstnanec má také právo na odstupné, pokud na něj vznikl nárok. Zaměstnavatel je povinen vydat zápočtový list nejpozději v den skončení pracovního poměru. V případě, že zaměstnanec po skončení pracovního poměru u něj nadále pracuje, má se za to, že pracovní poměr trvá i nadále. V takovém případě je nutné uzavřít novou pracovní smlouvu. Pokud se zaměstnanec a zaměstnavatel nedohodnou jinak, platí, že pracovní poměr pokračuje za stejných podmínek jako doposud. Je důležité si uvědomit, že výpovědní doba je důležitým právním institutem, který chrání jak zaměstnance, tak i zaměstnavatele.

Užitečné odkazy a informace

Pro detailnější informace o výpovědní době a souvisejících aspektech pracovního práva se můžete obrátit na následující zdroje:

Zákoník práce (zákon č. 262/2006 Sb.). Obzvláště důležité jsou paragrafy 48 až 51, které se věnují výpovědním lhůtám a jejich délce.

Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR. Na webových stránkách ministerstva najdete aktuální informace o pracovněprávních předpisech, včetně výkladu zákoníku práce.

Českomoravská konfederace odborových svazů (ČMKOS). ČMKOS poskytuje poradenství v oblasti pracovního práva a může vám pomoci s řešením případných sporů.